Stejně jako v ostatních vyspělých zemích i v České republice je vysokoškolské vzdělání klíčem k zaměstnáním zajišťujícím vyšší prestiž, vyšší výdělky, vyšší životní úroveň i celkově vyšší kvalitu života. Podle posledních údajů Českého statistického úřadu činila u nás v roce 2008 průměrná měsíční mzda středoškolsky vzdělaného pracovníka 26,763 korun, u pracovníka s vyšším odborným nebo vysokoškolským vzděláním na bakalářské úrovni 30,263 korun, vysokoškolsky vzdělaný pracovník s magisterským a vyšším diplomem si v průměru vydělal 45,566 korun. Tyto údaje odpovídají i mezinárodnímu srovnání OECD (Education at a Glance, 2009), ze kterého plyne, že Česká republika patří k zemím s největšími rozdíly v příjmech mezi vysokoškolsky a středoškolsky vzdělanou populací. Podle tohoto zdroje v roce 2007 činily u nás průměrné příjmy ze zaměstnání vysokoškolsky vzdělané osoby ve věku 25 – 64 let 1,9 násobek příjmů osoby se středoškolským vzděláním. Vyšší hodnoty dosáhlo pouze Maďarsko (2,2), v USA to bylo 1,8, v Německu 1,6, a ve Švédsku jen 1,3.

Čím významnějším zdrojem sociálního vzestupu a životního úspěchu vzdělání v dané společnosti je, tím větší důraz se klade na to, aby přístup ke vzdělání byl otevřený a spravedlivý. To nevyhnutelně vyvolává otázku, komu se vyššího vzdělání dostane a komu naopak zůstane odepřeno. Nejde přitom jen o to, jak velká část populace má šanci získat vyšší vzdělání, což vyvolává spíše otázky spojené s prosperitou země a její schopností obstát ve světové konkurenci, ale zejména o to, z jakých důvodů je určitým skupinám obyvatelstva vzdělávací systém otevřený více než jiným. Ve chvíli, kdy rozdíly v dosaženém vzdělání mezi skupinami jsou vnímány jako důsledek nerovných  šancí způsobených něčím jiným než zájmem, schopnostmi a vůlí studovat (rasa, náboženství, pohlaví, sociálně-ekonomický původ), jde o problém dotýkající se samé podstaty sociální spravedlnosti a sociální soudržnosti společnosti. Ačkoli dosavadní vývoj ve světě ukazuje, že čím vyšší je celková vzdělanostní úroveň země, tím nižší je hladina vzdělanostních nerovností, není tomu vždy tak, že růst vzdělávacích příležitostí automaticky vede ke zmenšování nerovností.