Reforma vysokých škol by pod silným ministrem probíhala jinak, říká jeden z jejích tvůrců Petr Matějů

Rektor Václav Hampl ministerstvu školství, potažmo autorům BKTV v prvé řadě vytýká průběh a podobu diskuze, která nebyla otevřená ani dostatečně připravená: chyběla odpovídající vstupní analýza současného stavu terciárního sektoru, semináře k BKTV neproběhly jako debaty, ale měly podobu PR a argumenty vznesené reprezentací VŠ, které kritizovaly mnohé teze Bílé knihy, byly rovnou zamítnuty.

 

Všechny tyto tři výtky potvrzují, že UK pod vedením pana profesora Hampla se z nějakých důvodů postavila do čela odporu proti Bílé knize. Všechno, co pan rektor říká, je potřeba vidět pod tímto úhlem. Za analýzu jsme považovali takzvanou Zelenou knihu, která předcházela BKTV. Tu provedlo OECD, a to za naší účasti. Neumím si představit lepší analýzu z hlediska vyloučení možných skrytých domácích zájmů než tu, již provede naprosto nezávislá skupina zahraničních expertů. Zajímavé je, že UK ani pan profesor Hampl tuto analýzu nazvanou Country Note (CN) nerozporovali.

 

Z toho především plyne, že pan profesor Hampl nečetl CN. Tam je totiž doslova řečeno toto: „V porovnání s většinou ostatních evropských systémů je míra akademické samosprávy na systémové a institucionální úrovni hodně vysoká a role externích aktérů velmi nízká. Negativním dopadem tohoto systému řízení je to, že instituce se zaměřují samy na sebe a nezabývají se produktivně potřebami české společnosti. Schopnost rektorů a děkanů efektivně vést své instituce je rovněž omezena demokratickou akademickou samosprávou a tím, že jsou voleni akademickými senáty.“ Naše doporučení se tedy zaměřila na řešení tohoto problému. UK však chce, aby její senát nadále ovládal veškeré řízení. V CN se také jednoznačně říká, abychom řízení VŠ otevřeli vnějším aktérům – dostat je do správních rad. Hned po vytvoření CN (koncem roku 2006) jsem její jednotlivá doporučení transformoval do jakýchsi principů reformy českého systému terciárního vzdělávání a třikrát jsem ji veřejně prezentoval, a to i před zástupci VŠ. Zajímavé je, že jsem tenkrát nezaznamenal žádné závažné výtky proti těmto systémovým změnám, a to ani od UK. Ty se začaly objevovat až při práci na BKTV. Už tenkrát ale mohla UK říci: Jdeme zásadně špatným směrem. Důvod, kterým si tuto změnu postoje vysvětluji, je ten, že tehdy pan profesor Hampl ještě nezahájil kampaň na znovuzvolení rektorem.

 

Po debatách se zástupci VŠ a se zahraničními experty jsme se rozhodli, že budeme Bílou knihu prezentovat jako vnitřně konzistentní reformu. Ve chvíli, kdy se nám vytkne, že v této konzistenci je nějaká závažná vada, kterou je třeba odstranit, promyslíme nápravu. Jinak je ale nutné se snažit reformu „prodat“. Za celou dobu nás však nikdo neupozornil na závažnou systémovou chybu. Mou povinností toho, kdo měl tenkrát reformu na starost, bylo, abych hledal všechny možné prostředky a nástroje k tomu ji udržet konzistentní. Proto přiznávám, že jsem reformě dělal výrazné PR. Stejně postupovalo například u svých reforem i ministerstvo financí. Když je reformě uděláno špatné PR, dopadne špatně. Jako příklad může sloužit reforma zdravotnictví.

 

Budu zase zcela otevřený: Ministerstvo, které nedokáže uřídit samo sebe, nemůže řídit reformu. V době, kdy jsem reformu začal připravovat pod paní ministryní Kopicovou, byla situace příznivá, protože paní ministryně byla rozhodnuta na základě diskuzí udržet konzistenci reformy. A protože byla silnou ministryní a uměla s rektory jednat, zaznamenali jsme jasné indicie toho, že Česká konference rektorů (ČKR) byla v podstatě s reformou spokojena (UK v tu dobu mlčela). Po odchodu ministryně Kopicové se však ministerstvo začalo chovat tak, jako by je nikdo neřídil. Každý, kdo do jeho čela přišel, nevěděl o vzdělávání téměř nic. A učil se vše za pochodu. Ministr nemusí být odborníkem, ale musí se jimi obklopit. A musí být vidět, že reformu chce. Ministerstvo je ale již dlouhou dobu ve skutečnosti řízeno jeho úředníky, kteří reformu nechtějí! Každá reforma představuje pro úředníka mnoho práce a řadu rizik. Považuji za katastrofální, že i poté, co BKTV vzala na vědomí vláda, existují na ministerstvu školství úředníci, kteří reformu skrytě i otevřeně kritizují a dělají vše pro to, aby se její implementace nedařila!

 

Připomínky, které přišly od ČKR a od Rady vysokých škol byly v principu velmi obecné – neupozorňovaly na nějakou závažnou chybu. Je také třeba zdůraznit, že jedna věc je diskuze, druhá věc je formální připomínkové řízení. VŠ, které nejsou účastníky připomínkového řízení (k tomu mají reprezentaci VŠ), tyto dvě roviny míchají dohromady. Pokud jde o diskuze, žádné z nich jsem se nikdy nevyhýbal – šel jsem do kotle i mezi studenty. Kam nás pozvali, tam jsme se dostavili.

 

A čím jiným by to mělo skončit?

 

To nejde vždy. Pokud například vycházíme z předpokladu, že je potřeba vysoké školství otevřít vlivu vnějších aktérů prostřednictvím správních rad, je potřeba tuto základní tezi realizovat, a nikoli rozmělňovat. Jestli chtějí někteří zástupci VŠ něco jiného, je potřeba jim říci: Je nám líto, v tomto bodě se neshodneme. A protože jsme zodpovědni za průběh reformy, vaši námitku nepřijímáme. Konec. Když se ale například objevila zásadní, ale v principu správná námitka, že odložené školné přinese školám finance příliš pozdě, reagovali jsme na ni návrhem, aby VŠ získaly minimálně polovinu finančních prostředků, které později přijdou z odloženého školného, hned, a to formou zálohy od státu.

 

To jsem rád. Já mám ovšem mnoho argumentů ve prospěch odloženého školného.

 

V této debatě jde o absolutní nepochopení toho, co to jsou akademické svobody. Ty spočívají v tom, že univerzity prostřednictvím svých akademických orgánů rozhodují o tom, kdo bude učit, co bude učit a kdo bude přijat ke studiu. Jsem přesvědčen, že tyto základní akademické principy jsme nikdy nezpochybnili – v jurisdikci je bude mít akademický senát. Ovšem instituce, jež dostávají od státu na svou vzdělávací činnost přes 24 miliard, musejí být podle toho také řízeny. Proto musejí být v těchto institucích jednoznačně stanoveny odpovědnosti a pravomoci, zejména pokud jde o ekonomické otázky. Senát VŠ nemůže například rozhodovat o rozpočtu a dalších ekonomických záležitostech. To přeci nesouvisí s realizací akademických svobod. Naopak. Příliš silná role senátů v těchto záležitostech může svazovat ruce rektorovi v prosazování strategických priorit školy. A to je vedle běžného řízení jedna z hlavních rolí rektora, který by proto měl být na senátu více nezávislý. Koncepce navržená v BKTV tedy nijak neohrožuje akademické samosprávy. Její kritici prostě míchají akademické svobody a samosprávu dohromady a nechápou vztah mezi akademickou svobodou a dynamikou řízení VŠ.

 

Nežijeme v ideální zemi a nemáme ideální řešení. Hledáme proto takové, které je méně riskantní než ostatní možné modely. A největší riziko vidím v tom, že bychom byli nuceni posílit roli správních rad a vnějších aktérů při zachování současného systému. To je nejhorší možné řešení. V tuto chvíli ministr školství prakticky jen formálně potvrzuje kandidáty na členství ve správní radě, které mu VŠ navrhla. Hledáme proto model, v němž by nerozhodovali jen dva lidé, tedy ve skutečnosti jen jeden – rektor. Ovšem kdyby návrhy na obsazení správních rad procházely RTV, ve které by vedle představitelů akademické obce zasedli zástupci různých zájmových skupin (například vynikající absolventi dané VŠ nebo čeští akademici, kteří prošli úspěšnou zahraniční zkušeností), prostor pro realizaci osobních zájmů bychom výrazně zmenšili. A RTV by byla navíc jakýmsi nárazníkem, který by měl zabránit zpolitizování tohoto systému.

 

Ano, ovšem transparentně, nikoliv jako v případě například Rady České televize, kde to nepřehledně provádí parlament.